Zvířátka
První příběh je příběh psí holčičky Dorinky. Paničce se narodilo miminko a na psí holčičku už neměla tolik času. Jak to vnímají pejskové, může ukázat tento příběh. Ještě dodám, že Dorinka se tak moc trápila, že jí začínalo vypovídat službu celé tělo a v podstatě umírala.
fenka Dorinka
"Cítím se stejně jako posledních pár dní. Necítím žádnou bolest. Dokážu všechno odpustit, nemá smysl někomu něco zazlívat, na něčem lpět.
Trápilo mě moc, že má panička miminko. Měla mě ráda. Já myslela, že mě ráda nemá, ale zjistila jsem, že to tak není, že mě má ráda pořád. Zjistila jsem to podle toho, jak se ke mně chovala – hladila mě, povídala si se mnou, ale byl tam ten kluk. Chvilku mi trvalo, než jsem to pochopila.
Mám paničku moc ráda. Určitě se ještě někdy potkáme. Nechám na paničce, jestli si teď pořídí novýho pejska.
Občas se na mě teď přijde kouknout andělíček a jde pryč. Dohodli jsme se, že až moje duše odejde z těla, že počká a odvede ji do nebe. Docela se těším. Myslím, že jsem tady byla dost dlouho. Život byl hezkej. Měla jsem ráda paničku a ještě pořád mám. Líbilo se mi, když jsme si hrály, když jsme chodily do přírody, když jsme jezdily na skály. S Ajdou jsme byly kamarádky. Zase se potkáme.
Nic nechci změnit. Pelíšek, jídlo, pití, stačí mi všechno, co mám. Nežeru, protože to bolí, všude. Nechám na paničce, jak mě nechá odejít. Kdyby to bylo moc nepříjemný, ať mi tu injekci nechá dát.
Nebuďte smutní. Každý tam jednou musíme, a ne jenom jednou. Jsem ráda, že jsem vás poznala. Pozdravujte paničku."
Přišla Ajda (psí kamarádka ze skal) a povídaly si spolu. Telepaticky. Rozloučily se.
Zajímavé na tomto příběhu je, že druhý den Ajda ležela na posteli a najednou zvedla hlavu a dlouze se dívala do rohu místnosti. Vypadalo to, že je smutná. Dorinka zemřela (jak jsem se od paničky dozvěděla) a přišla za Ajdou rozloučit se. Pejskové totiž - stejně jako malé děti - mají náhled do čtvrté dimenze, kde jsou právě duše zemřelých.
Koňské příběhy jsou kouzelné.
Koníček Nefrit byl ve stáji, ta byla otevřená jenom ve vrchní části. Stál tam s hlavou skloněnou a vypadal, že se trápí.
„Pořád mě zavírají a nenechají mě venku běhat. Ostatní koně jezdí a já jsem tady zavřený. Nikdo mě nepohladí, nikdo mě hezky nepotulí a já potřebuju trochu potulit. Jsem mladý koníček a ten potřebuje hladit. Pořád chtějí, abych se choval jako dospělý a nedojde jim, že ještě úplně dospělý nejsem."
Přišel trenér a řekl, že Nefrit ve tři ráno protrhl ohradník a utekl na silnici a všichni koně za ním. Běhal mezi náklaďákama. Nebylo to poprvé.
Nefrit se trochu styděl, když to trenér povídal. „ No, prosím. Nedojde jim, že se chci proběhnout, že chci běhat s větrem o závod, chci, aby mi vlála hříva. Chci běhat a dovádět, a ne jenom chodit po louce.“
Další koňský příběh je opět s oním koníčkem Nefritem - po tatínkovi mustang:
Nefrit byl zavřený ve stáji a trenér venku jezdil na Doubkovi – zkoušel nová sedla.
„No, podívej se. Tohle bych uměl taky. Takhle jezdil, takhle dovádět. Já jsem lepší, než Dub, já to umím určitě líp. Pořád ze mě dělají mrně, že jsem ještě hříbě a nejezdí na mně. Dub je dobrej, ale já umím dělat líp kovbojskýho koně. Tohle bych dovedl taky a mnohem líp. Proč trenér jezdí na Dubovi a nezkusí mě? To by koukal, jak to dovedu. Už by nikdy jinýho koně nechtěl.“
( Pohladila jsem ho po krku a on si mi položil tu nádhernou koňskou hlavu na ruku )
„Jé, tohle by se mi líbilo, kdyby mě občas takhle někdo pohladil a já si mohl takhle položil hlavu. Stačilo by na chvilku, na malou chvilku. Jenom trochu, položil si hlavu …“
(Víc nemám říkat, ale v podstatě potřebuje cítit lásku a pochopení, že i když někdy něco vyvede, tak se mu to promine. Něco jako polehčující okolnost za tu jeho ztřeštěnost.)
Úplně první koníček, se kterým jsem si povídala, byla kobylka Dita:
kobylka Dita
Stála jsem vedle českomoravského belgika. Usmívala jsem se na něj a v duchu říkala: „Ty jsi ale krásnej koníček.“ Najednou jsem uslyšela: „Bolí mě pravá přední noha, jak jsou úpony – šlachy a svaly.“
Přišel trenér a já povídám: „Ditu bolí pravá přední noha.“ Podíval se na mě pátravým pohledem a ptá se: „Jakpak to víte?“ „No řekla mi to.“ Nemusím popisovat, jaká byla jeho reakce. Zakončil to dotazem, jak se jí to stalo.
„Byla jsem v lese a tahala jsem dřevo. Líbilo se mi tam. Jednou mi dali špatně postroj a mě to moc bolelo, nechtěla jsem jít. Začali na mě křičet, mlátili mě klackem, nechtěla jsem jít, protože to moc bolelo. Nakonec jsem vykročila, i když mi v noze škubalo a bolela mě. Potom jsem nemohla pořádně chodit. Nadávali mi a chtěli mě zabít. Potom přišel takovej hodnej kluk a vůbec mu nevadilo, že trochu kulhám. Přivedl si s sebou koňskýho doktora. Ten mi trochu nohu namasíroval a mě to trochu bolet přestalo. Ten kluk si mě odvedl k sobě do stájí. Je moc hodnej, všichni ho máme rádi.“ ( Měla potrhané šlachy i svaly. )
Ten hodnej kluk byl onen trenér. Něžně se mu v očích zaleskly slzy, když jsem mu převypravovávala příběh kobylky s bolavou nohou. „V podstatě máte pravdu, ještě dostala pár injekcí,“ řekl a od té doby už nikdy nezapochyboval, že si se zvířátky neumím povídat.