Příběhy z regresí
Jako první příběh uvedu ne ten nejzajímavější obsahem, ale ten nejkurioznější.
Měla jsem vystupovat v televizi v jistém pořadu a volal mi režisér ohledně scénáře. Mluvili jsme spolu asi půl hodiny a on mi povídá: Jak to vlastně funguje, ta regrese?
A já na to: funguje formou asociace. Znamená to třeba následující: chodíte okolo houpaček a máte šílenou hrůzu z řetízkového kolotoče. Ani si nedovedete představit, že by jste na něj měl vlézt a povozit se na něm. Zvedá se vám žaludek už jen při pomyšlení na řetízák. Proč? Protože když vám byly tři roky, maminka vás vzala na řetízkový kolotoč, nechala vás tam vozit několik jízd a vám se zvedl žaludek a pozvracel jste se.
Na druhém konci telefonu bylo hrobové ticho a po chvíli mlčení se ozvalo: Jak víte, že mám hrůzu z řetízkového kolotoče???
Problémy druhých jdou vycítit i na dálku, nemusíme sedět vedle sebe a dívat se do očí.
Příběh klientky Agashi mám zpracovaný jako pohádku, jenže než se dostanu k vydání knížky Rodopohádky, tak uběhne ještě hodně let. Proto si její příběh dovolím napsat do této rubriky:
Agashi bylo 36 let a měla pocit, že by se svým životem měla udělat víc, než dosud dělala. Ano, měla děti, manžela, domeček, zahrádku, ale někde uvnitř cítila zvláštní prázdno, které prázdnem zůstat nechtělo. Až se jednoho dne dostala na přednášku o alternativní medicíně. Přednáška byla báječná, informace rovněž, ale nejvíc si Agashi z celé přednášky pamatovala oči. Zvláštní oči jednoho mladíka, který se na ni očima zvláštně usmíval. Když se setkali po pár dnech, zjistila, že si s mladíkem nesmírně rozumí a má dokonce pocit, co kdo v danou chvíli řekne. Šli spolu po ulici, mlčeli, najednou se na sebe podívali, usmáli se a řekli: ANO a oba věděli, o co se jedná. Stejně začali číst jednu knížku. Milovali stejnou hudbu. Po pár týdnech nevěděla, co s tím, protože manžela milovala a rozvádět se nechtěla. Mladík také nikdy nenaznačil nic jiného, než přátelství. Zkusila vyzkoušet regresní terapii.
Psal se rok 1573 a Agashi byla velekněžkou ve městě Teotihuacan. Měla svého bodyguarda, který se o ni staral. Nosila dlouhé bílé šaty vyšívané zlatými nitkami. Měla dlouhé černé vlasy a na hlavě nosila čelenku. Na pravé ruce nad loktem nosila zvláštní náramek. Náušnice a náhrdelník netřeba zmiňovat. Vše bylo zdobeno růženínem a tyrkysem.
Okolo pyramid žil kmen Aztéků. Agashi se nesměla bavit s obyčejnými Aztéky a ani oni se na ni nesměli podívat. Prý by je její žár z očí spálil. To si vymysleli kněží, aby za ní indiáni nechodili. Jenže ona chodila za indiány. Malou brankou kousek za svou pyramidou. Vždycky se šla projít a hups, prošla brankou k indiánům a tam jí bylo krásně. Pochopitelně že se do ní nejeden indián zamiloval, jenže ctili své kněží a nesměli to nikde říct.
Jednou Agashi vyšla z branky a došla až k říčce, která tekla nedaleko. Svlékla se, vlezla do vody a koupala se. Jak vylézala na břeh, na obzoru se vynořila postava Španěla a ta kráčela až k ní. Když postava došla k velekněžce, řekla: Jsi královna mého srdce. Od té doby zůstala Agashi s oním Španělem. Aztékům se to moc nelíbilo. Nelíbilo se to ani kněžím. Jediný, kdo ji lásku přál, byl její bodyguard.
Indiáni měli svého šamana, který velekněžku nenáviděl. Říkala svým indiánům, že se nemají podřizovat, že se člověk nemá povyšovat nad člověka. Šaman se třemi kněžími všechny ovládal svými zaříkávadly. Našlo se i pár indiánů, kteří se spolčili se šamanem a vymysleli, jak se Agashi zbavit.
Po dvou letech pobytu Španěla mezi Aztéky byla neúroda. Údajně za to mohla právě Agashi, protože přijala do svého kmene cizího člověka. Španěl se mezitím sebral a vydal se na další putování. Odešel se slibem, že se jednou vrátí. To byl ten pravý okamžik, kdy Agashi měla být podrobena nejvyšší zkoušce. Měla být pohřbena do sarkofágu na dva dny a pokud dva dny v sarkofágu přežije, bude očištěna a s ní i kmen Aztéků. Že do sarkofágu nacpali hnusnou zelenou látku, aby velekněžka nemohl dýchat, to nikde kněží se šamanem nevykládali.
Cesta k pyramidě se sarkofágem vedla Třídou mrtvých, na které klečeli její milovaní Aztékové i se svými náčelníky. Jak procházela, chtěla se alespoň dotknout pírek na čelenkách náčelníků. Okolo ní šli tři a tři kněží. Šli tak, aby se nemohla dotknout vůbec nikoho. Věděla, že jde na smrt. Věděla, že je to past, ale přesto šla. S hlavou hrdě vzpřímenou šla na svou vlastní smrt.
U sarkofágu se zastavili, ona si vlezla dovnitř a poslední, co cítila, byl povrch pískovce, ze kterého byl sarkofág vytesán. Přejížděla konečky prstů po pískovci a jak ztrácela dech, odcházelo i její vědomí. Dušička si vylezla z těla. Chvíli si prohlížela mayské malůvky na víku sarkofágu a potom si stoupla na vrcholek pyramidy. Zvedla ruce, zvrátila hlavu dozadu a chtěla odejít k Bohu. Ale cítila nějakou sílu, která ji nechtěla pustit. Podívala se proto dolů a před pyramidou klečel její Španěl, hlavu skloněnou, přikrytou rukama a plakal. Věděl, že Agashi ztatil. Věděl, že ztratil, co hledal. Věděl, co provedl.
Nejsmutnější na celém příběhu není smrt Agashi. Je to vědomí toho, že onen Španěl byl onen mladík ze současnosti. Nechtěl Agashi jako ženu, chtěl její energii, její sílu a její duchovní moc. A nejen v onom 16. století. Chtěl to i dnes.
Klientce chvíli trvalo, než pochopila, proč onoho mladíka potkala. Ale čas napravil už mnoho bolestí. Dnes žijí každý svůj vlastní život a jsou ve své podstatě spokojeni.
Další příběh se stal klientce Leoně, která byla po gynekologickém zákroku dělohy. Byla vdaná, bylo jí necelých šedesát a po zákroku sexuální život skoro nepřicházel v úvahu. Což jí bylo vzhledem k manželovi velice nepříjemné. Cítila při milování hroznou bolest a po operaci měla moc dlouho modřiny až na stehnech. Jednou do měsíce doslova přetrpěla onu intimní chvilku, ale sama cítila, že takhle to prostě dál nepůjde. Po uvedení Leony do hladiny alfa jsme se dozvěděly následující:
Zavolala jsem si Ducha orgánu (tak, jako má tělo svého Ducha, má i každý orgán svého Ducha). Ptala jsem se, proč při milování Leona cítí takovou strašnou, nepřekonatelnou bolest. "Když jsem jako jelito, tak ať si to užije," odpověděl Duch dělohy.
Vrátily jsme se do nemocnice, na operační stůl. Klientku uspali narkózou, ležela přikurtovaná na stole, dva doktoři prováděli operaci a povídali si: "Hergot, ono to nejde, tak to střihnem. Drž pořádně, eště to roztáhni - sestro, gázu, šití, ono to nejde. Sestro, ono to krvácí - tak to tam šmiknem, vypadá to jako jelito. Zajódujem to, bude tam pěkná modřina..." A jelikož klientka byla v narkóze, čili vědomí bylo ve změněném stavu, podvědomí registrovalo postuláty (hesla) doktorů. Duch klientky si těsně po narkóze odešel do březového lesíka u nemocnice a odmítal se vrátit do těla. Zřejmě se bál, co se tělu stane. Také klientku po operaci nemohli probrat z narkózy...
Vysvětlila jsem Duchovi dělohy, že to, co slyšel při operaci, byla slova úplně cizích lidí, že Leona s těmi slovy nemá nic společného. Naopak, má nyní problémy a má své tělo ráda. Duch se chvíli ošíval, ale po chvilce uznal, že je to pravda.
Ne nadarmo by při operacích měla hrát jemná hudba a mělo by se mluvit co nejméně. Také máte problémy po narkóze? Zkuste psychoterapii, dozvíte se zajímavé věci.
Interupce. Jedna z nejčastějších otázek klientů, spíš klientek. Po několika dnech vnikne do oplodněného vajíka duše. Po celou dobu prenatálního období má tato duše náhled do celé Akáši (vesmírné kroniky), většinou zhruba do dvou let dítěte po narození (proto děti do dvou let nemluví). Jak je to se svědomím matky, když se rozhodne pro interupci? Důvody bývají nejrůznější - zdravotní, rodinné, sociální, ekonomické... Nebo si myslíte, že znásilněná žena si nechá dítě, které může tímto činem vzniknout? Také nezapomínejme, že každá duše si vybere to, co zrovna potřebuje. Dobu narození, prostředí, rodiče, situaci. Nesuďme, nevíme, jaké jsou důvody.
Jelikož je toto téma tak ošidné, uvedu svůj případ. Třeba pomůže těm ženám, které mají výčitky svědomí ohledně jejich vlastní interupce. Pamatujete na případ Lucinky z roku 1992?
http://www.blisty.cz/files/isarc/9801/1998
V roce 1999 jsem zjistila, že jsem těhotná. Jelikož jsem dítě mít nemohla hned z několika důvodů, rozhodla jsem se pro interupci. Nebylo mi dobře. Po několika týdnech jsem podstoupila regresi - potřebovala jsem pochopit...
Duše patřila Lucince. Holčičce, kterou týrala vlastní matka a kterou zavraždil matčin druh ve spoluúčasti s matkou. Lucinka po své fyzické smrti odmítala jít do Nebe. Odmítala cokoli, přestala věřit v lásku, v Nebe, možná i v Boha. Nechtěla odejít "tam nahoru", aby se mohla někdy zase reinkarnovat do nové holčičky - nechtěla zažít to samé, co si zažila naposledy. Zůstala tady jako zbloudilá duše.
Když jsem ležela na operačním stole, hned po narkóze si pro Lucinku přijel kočár - krásný zlatý nebeský kočár, do kterého si nastoupila a odjížděla. Ani se nechtěla otočit, když jsem na ni volala. Dodnes mám před očima tu dětskou tvářičku s mírným úsměvem, napůl otočenou, s očima plnýma hvězdiček. Dodnes mi v hlavě zní slova: děkuju za lásku.
Ptala jsem se svých duchovních rádců, co to znamená. Jen se usmívali a říkali: dala jsi Lucince naději. Nevěřila, že existuje láska, věřit nechtěla. Za těch pár týdnů u tebe zase na lidskou lásku věřit začala. Anděl ji poslal do tvého těla na zkoušku, protože věděl, co se stane. Potřeboval pro Lucinku těch pár týdnů v lůně, aby zase cítila lidskou lásku. Aby začala věřit. A to se stalo.
Další příběh jsem si dovolila opsat z učebnice HAP Andreje Dragomireckého, mého regresního gurua. Chci vám ukázat, co může být příčinou změněného chování dosud bezproblémového člověka:
Když bylo Standovi 13 let, vběhl pod auto, které do něho vrazilo a odhodilo ho stranou. Standa byl v bezvědomí, ale jinak neměl žádné zranění. Kolemjdoucí pán se snažil přivést ho k vědomí. Během chvíle se kolem nich shromáždil dav lidí; každý radil něco jiného, pochybovali, zda nějaké snaha má vlastně význam. Onen kolemjdoucí pán rozčileně několikrát na ostatní vykřikl, aby byli zticha, když nepomohou. Standa naštěstí přišel brzy k sobě a tím pro něj vše skončilo. Prozatím.
Ve 34 letech byl Standa svědkem dopravní nehody, při níž auto srazilo ženu. Pohled na nehodu mu byl velice nepříjemný, z místa nehody utekl, ale ještě několik dní poté ho občas zabolela hlava, když si na nehodu vzpomněl.
V 36 letech trpí Standa častými bolestmi hlavy, je nedůtklivý, doma se často hádá s manželkou. Poslední rok a půl vystřídal krátce po sobě několik zaměstnání. U psychologa tvrdí, že krom bolestí hlavy mu nic není a že už to stejně nemá cenu.
Při regresi se ukáže, že příhoda s dopravní nehodou ženy Standovi vybavila přes 20 let jeho vlastní nehodu. Tato restimulace se projevila nepříjemnými pocity, které jako svědek události měl, i myšlenkami, kterými se ještě několik dní k události vracel a které byly doprovázeny bolestmi hlavy. Další restimulace, které následovaly, nebyly sice tak intenzivní, ale zato časté. Do práce chodil Standa pěšky po rušných městských ulicích. Zvuky městské dopravy byly tím podstatným, co mu vracelo všechno, co se při nehodách stalo. Ve dnech, kdy byl vystaven silnější restimulaci, ho večer doma rozbolela hlava, byl mrzutý, což vyvolávalo hádky se ženou. Tyto hádky nestimulovaly jeho vlastní problémy z dětství, kdy se hádali jeho rodiče. Při hádkách rodičů pociťoval strach, který vyvolával zúžený stav vědomí. Postupná restimulace úrazu ve 13 letech vyvolává v podvědomí výroky, které slyšel a které se zapsaly do paměti: „Buďte zticha!“ (výrok kolemjdoucího pána, který se ho snažil oživit) a výroky shromážděného davu: „To už stejně nemá žádnou cenu.“ Protože byl tehdy v bezvědomí, neprošly tyto výroky cizích lidí žádným hodnocením vědomím a byly zapsány do paměti bez jakéhokoliv doprovodného komentáře vědomí, který se za normálních okolností zapisuje také.
V podstatě to znamená, že při restimulaci se dostávají tyto výroky do podvědomí osamoceně, bez komentáře vědomí, protože ten v paměťových záznamech chybí. V podvědomí chybí i jakákoliv informace o tom, že se vybavené události vztahují k události více jak 20 let staré a nikoli k dnešní situaci. První výrok způsobuje málomluvnost, takže Standa se jeví jako člověk uzavřený do sebe, druhý výrok ovlivňuje jeho hodnocení různých okolností a způsobuje nezájem o práci v zaměstnání i o rodinu.
Před několik lety jsem hrála a zpívala v jednom vinném sklípku. Scházeli a scházejí se tam známí a kamarádi i naprosto neznámí lidé. Jedna paní si ke mně mezi hraním přisedla a povídá: „Vy prý děláte návraty do minulých životů. Já bych strašně ráda věděla, jestli jsem někdy někde žila a co jsem byla.“
Vysvětlila jsem jí, že regrese ze zvědavosti nedělám z několika důvodů, že pokud má nějaký fyzický či psychický problém, potom můžeme regresi zkusit a vlastně zabijeme dvě mouchy jednou ranou. Bolest kotníku jsme auditovaly následně:
„Vidím vodu. Hodně vody. Moře vody. Vidím moře. Vlny šplouchají, narážejí do mě….“
Dostaly jsme se do 18. století do Francie na pobřeží . Po pobřeží rostly nízké stromy a na nich visely oranžové kulaté plody. Zjistily jsme, že jsou to meruňky a že nesmírně voní a úžasně chutnají, když se do nich kousne. Magda (ona paní) byla pětiletý chlapec.
“Mám hnědý krátký kalhoty na jeden řemen, černý kraťoučký vlasy, jsem bos, jsem sám. V ruce držím klacek a čmárám s ním do písku. Jdu k baráčkům, je tam babička, dává slepicím zrní. Je tam taky pes, středně velkej oříšek, má sklopený uši. Jdu do baráčku, je kamenný, vevnitř i na podlaze. Sedím na lavici, pes vedle mě, hladím ho. Babička mi dává kaši, moc mně nechutná, ty meruňky byly lepší.
Jdu zpátky k moři. Vyhrabávám kamínky, dávám si je do kapsy. O něco jsem zakopl, zůstal jsem ležet. Bolí mě noha, nemůžu vstát, nevím, jestli ji mám zlomenou nebo vykloubenou. Nikdo tam není. Největší bolest je v kotníku, nemůžu si stoupnout. Nic to není, za chvíli to přestane….
Přelila se přese mě voda, hrozně jsem si loknul. Pošouplo mě to kousek do moře. Nemám strach, jsem pořád na kraji. Leknul jsem se. Pořád cítím tu slanou vodu v puse, v krku…. Vidím vlny zvrchu, už tam nejsem, moje tělo tam není…. Všude je světlo a najednou je tma, jako by ta tma všechno zahltila… To světlo je se mnou v tý tmě. Už je všude jenom tma…. Pošlu tu tmu pryč, je mi teplo, krásně…“
Bolest v kotníku byla způsobena zakopnutím na pobřeží, kde se utopila v moři, a ještě několika dalšími události. Dvě byly ze současného života, kdy si stoupla jako pětiletá holčička na hřebík a asi před 13 lety při úrazu na chatě. Když jsem Magdu po pár týdnech potkala, povídá mi: „Kotník už mě nebolí. Ale pořád cítím tu úžasnou chuť meruněk v puse. To je nezapomenutelné.“