Rodoporadna

Pastinák

Často kupujeme v obchodě pastinák místo petržele. Použití je podobné. Pastinák (Pastinaca sativa) je však odlišný druh kořenové zeleniny, i když se petrželovému kořeni podobá. Jeho nať se nepoužívá.

Pastinák je stará kulturní rostlina, pěstovaná nejméně 3000 let. Je sladší než petržel, a tak měl ve starověku podobné využití jako brambory. Má totiž vyšší energetickou hodnotu: 100 g jedlého podílu = 100 g mléka. Vysoký je obsah minerálních látek - ve 100 g až 1200 mg, z toho polovina draslíku, dále vápník a fosfor. Z ostatních je mnoho hořčíku, železa. Má málo sodíku. Je bohatý aromatickou silicí. Pastinák obsahuje z kořenových zelenin nejvíce vitaminu C - až 32 mg ve 100 g kořene. V některých kuchyních se specificky využívá, např. Irové z něj vaří pivo, dělají se z něj marmelády - má totiž až 15% sacharidů.

Je také léčivou rostlinou doporučovanou při revmatismu, plynatosti, ale i proti neurózám. Vzhledem k vyššímu obsahu silice by se neměl požívat ve velkém množství. Ale častější zařazení menšího množství prospívá zdraví. Hodí se k přípravě polévek, na kaše v kombinaci s brambory, na přípravu smaženek, jako součást kořenové zeleniny pod sójové kostky.

Méně obvyklé jsou pastinákové smaženky: Uvaříme l/2 kg očištěného pastináku se solí 4 zrnky pepře, 4 zrnky nového koření, bobkovýmlistem a špetkou tymiánu. Potom jej rozmačkáme vidličkou, přidáme trochu sójové mouky, , 2 lžíce mléka, 2 lžíce strouhaného sýra, l(4 lžičky koření Gurmán nebo karí, sůl, špetku chilli. Promícháme a placičky obalené v mouce smažíme. K tomu špenát a brambory.

Pažitka pravá - šnitlík

V zimě nám chybí čerstvá zelenina, natě a tak vítáme přirychlenou pažitku, jejíž svěží zeleň a biologicky cenný obsah nám zpestří pokrmy aosvěží organismus.

V Evropě se pažitka (Allium schoenoprasum) pěstuje od 16. století. Vyskytuje se také planá v horských polohách u potoků a pramenů. Nejcennější je používání čerstvé pažitky, dá se i mrazit v malých porcích drobně nakrájená. K sušení se hodí méně.

Nejlépe je nakrájet pažitku nerez nožem těsně před jídlem. Má totiž ve 100 g asi 100 mg vitamínu C (3x více než citrony). Dále obsahuje karoten, vitaminy B1, B2, silici se sírou, antibakteriální látky, minerální látky - zvláště draslík, vápník, železo, síru aj. Ovlivňuje kladně trávení, poněkud snižuje krevní tlak, omezuje střevní parazity.

Její příjemné aroma po cibuli a česneku se hodí k ochucování polévek, vařené rýže či brambor, do pomazánek, omáček, těstíček na osmažení sýra, zeleniny, do studené kuchyně.

Pekingské zelí

V našich obchodech se vyskytuje pod nesprávným názvem čínské zelí. Není to detailismus, ale pekingské zelí (Brassica pekinensis) tvoří hlávky, také je nazýváno pe-tsai. Čínské zelí (Brassica chinensis) má volné tužší listy a nazývá se pak-soi. Trh tedy nesprávně předepsal čínské zelí. Ale proto tu skvělou zeleninu Dálného východu nezatratíme. Nejvíce se pekingské zelí skutečně pěstuje kolem Pekingu. Od l9. století je známo v Evropě a teprve několik desetiletí u nás.

Je to skvělá zelenina - od výsevu za 60 - 90 dní se dá sklízet. Pekingské zelí je nízko energetická zelenina. Lkg má 665 KJ. Je to i vitaminózní druh - mladé čerstvé listy mají 36 - 80 mg vitaminu C ve 100 g - víc než citrony, obsahuje i karoten, niacin, vitaminy Bl, B2 a jiné. Z minerálních látek obsahuje velmi mnoho draslíku, také vápníku, hořčíku, železa, síry, malé množství sodíku aj. Obsahuje protisklerotické složky a látky s hojivým účinkem na zažívací trakt.

V kuchyni nejlépe upravujeme příčně nakrájené listy na křehký salát. Dá se také vařit, dusit, zapékat, připravovat z něho polévky, do čínských pokrmů atd. Méně obvyklý salát připravíme z 400 g nakrájeného pekingského zelí, 4 lžic sójových klíčků, z 6 ředkviček (nebo kus bílé japonské ředkve) pokrájených na plátky, 50 g rozinekspařených vroucí vodou a pak namočených do 2 lžic citrónové šťávy. Vše smícháme a přelijeme zálivkou ze lžíce citrónové šťávy, lžíce oleje, lžičky sójové omáčky, stroužku česneku (utřeného) a špetky čínského pětikoření (nemáme-li, pak dáme zázvor).

Petržel kadeřavá

Do střední Evropy se dostala petržel prostřednictvím starých Římanů. Je totiž původní ve Středomoří. Současná kuchyně potřebuje nať petržele (Petrolinum crispum) každodenně. Petrželka je bohatá minerálními látkami: ve 100 g je jich asi 1630 mg, z toho polovina draslíku, dále vápník, železo, hořčík, mangan, fosfor aj. Značný je i obsah vitamínů - ve 100 g až 170 mg vitamínu C (čtyřnásobně více než pomeranče). Petrželka je bohatá i karotenem, vitaminy skupiny B, z nich je značný obsah vitamínu B12 ovlivňujícího krvetvorbu spolu se železem. Také obsahuje flavonoidy, silice a další látky. spařených vroucí vodou a pak namočených do 2 lžic citrónové šťávy. Vše smícháme a přelijeme zálivkou ze lžíce citrónové šťávy, lžíce oleje, lžičky sójové omáčky, stroužku česneku (utřeného) a špetky čínského pětikoření (nemáme-li, pak dáme zázvor).

Pór

Je to velmi stará zelenina. Podle císaře Nera ovlivňoval sílu hlasu a chrabrost vojáků. Ve středověku byl značně pěstován. Pochází z Přední Asie a rozšířil se do asijských zemí, hlavně Číny, Japonska, Koreje, kde se stal trvalou součástí jejich kuchyní.

Zimní póry se častěji pěstují u nás, jsou kratší, mrazu odolné. Letní se pěstují spíše v jižní Evropě - mají dlouhé bělavé stvoly. Pór (Allium porrum) je blízký příbuzný cibule. Pór je zelenina duševně pracujících, povzbuzuje mozkovou činnost. Je vhodný i pro revmatiky, při dne, srdečních chorobách, obezitě. Působí příznivě i na dýchací orgány, žaludeční činnost, aktivitu jater a žlučníku.

Je bohatý na vitaminy - má více vitaminu C než citron, dále obsahuje karoten, vitaminy skupiny B, vitamin E, niacin. V zelené části má až dvojnásobek vitamínů proti bílé. Proto úplněneodřezáváme zelené listy, ale naopak zdravé části využijeme v kuchyni drobně nakrájené za čerstva. Obsahuje samozřejmě hojnost minerálních látek, nejvíce draslíku, vápníku, fosforu a železa, málo sodíku.

Pór můžeme smažit v trojobalu, děláme z něj skvělé polévky, omáčky, patří do čínských pokrmů, dá se zapékat s brambory, udělat z něj slaný koláč, k sójovému masu atd.

Vezmeme 4 porce sójových kuliček, kostek či plátků, pokapeme lžící sójové omáčky, přelijme vroucí vodou a necháme nabobtnat spolu se lžící směsi koření na sójové maso (nebo 1/2 lžičky zázvoru a špetka pálivé papriky a chilli). Na pánvi rozehřejeme 3 lžíce oleje, opečeme sójové maso, přidáme asi 3 pórky jemně nakrájené, promícháme, slabě osolíme a zalijeme zbytkem tekutiny po máčení sójových kostek (asi l/2 dl - l dl), ve kterém jsme rozmíchali lžičku maizeny. Podusíme a podáváme s rýží.

Rajče

Je to jedna z nejrozšířenějších zelenin na světě. Přitom historie jeho pěstování v Evropě není dlouhá. Rajče (Lycopersicum esculentum) pochází z Peru a Ekvádoru a teprve v Mexiku se začalo šlechtit na větší plody. Původní plody měly velikost rybízu.

Do Evropy přišlo v 16. století. Zprvu bylo považováno jen za okrasnou a také jedovatou rostlinu.Od 18. století už se v Evropě šlechtilo a požívalo. A pak v 19. století nastoupilo znovu cestu do Ameriky, ale s většími plody, zušlechtěné, spolu s evropskými přistěhovalci. Rajčata se pěstují ve 2 vzrůstových typech, jako tyčkové a keříčkové. A pak je celá škála odrůd různé velikosti, kvality, tvarů, barev od bílých přes žluté a červené po fialové i žíhané.

Rajče má nízkou energetickou hodnotu. V čerstvém stavu má mnoho vitaminu C (l,5 x jako citrony), provitaminu A, dále niacin, vitaminy B, E, K. Z minerálních látek nejvíce draslíku a fosforu, dále vápník, mnoho hořčíku, málo sodíku, železo, zinek, jód, měď, kobalt, nikl, bór aj. Svým složením působí antibakteriálně, žlučopudně a močopudně, mají léčivý účinek při ateroskleróze, tukové degeneraci jater, podporují tvorbu hemoglobinu. Hodí se pro revmatiky, diabetiky, snižují krevní tlak.Rajčata mají široké použití v teplé i studené kuchyni. Samozřejmě že je nejvhodnější jíst je čerstvá, v salátech apod. Častou pochoutkou jsou plněná rajčata. Zkuste je naplněná bylinkovým sýrem. Potřebujeme 8 rajčat, z nich seřízneme vršky, vydlabeme je, osolíme a opepříme. Utřeme 150 g lučiny, 2 lžíce smetany, lisovaný stroužek česneku, špetku soli a po 2 lžících sekané pažitky, petrželky, řeřichy (kopru nebo bazalky), meduňky apod., pár kapek sójové omáčky. Rajčata naplníme nádivkou a obložíme listy hlávkového salátu, pokapaného citronem, se zbytky rajčat.

Reveň, rebarbora

Tahle vytrvalá zelenina reveň kadeřavá (Rheum rhabarbarum) přišla do Evropy od Barbarů - z Mongolska, Zabajkalí a Číny. Už před 3 tisíci léty se v Číně užívala jako lék, ovoce či zelenina.

V Evropě jí přišli na chuť nejdříve Angličané a Němci. Od l8. století se obecně rozšířila.

Brzy raší, a tak se postupně odlamují její řapíky, až do sv. Jana, později narůstá obsah kyseliny šťavelové. Přesto je dobře ji doplňovat při konzumaci mléčnými výrobky od počátku sklizně.

Z jara má složení kyselin ve prospěch především kyseliny jablečné, později narůstá obsah šťavelanů - solí kyseliny šťavelové s vápníkem a hořčíkem. Nejvíce obsahuje draslíku a vápníku, také hořčíku a fosforu. Velmi málo má sodíku, přítomen je jód, železo aj.

Z vitamínů má menší množství vitamínu C (polovinu co citron), provitamin A, vitaminy B, niacin, protisklerotické flavonoidy. Účinně zabíjí škodlivé mikroorganismy, prospívá krevnímu oběhu, je močopudná. Není vhodná pro nemocné žlučníkovými a močovými kameny. Jinak je to zelenina používaná jako ovoce, občas v jarním období velmi prospěšná. Připravují se z ní moučníky s tvarohem, náplně do knedlíků, ovocné polévky, kompoty, zavařeniny.

Jeden předpis na rychlý a levný koláč: l - 2 bílé jogurty dáme do misky a kelímky ponecháme na měření. Na l kelímek jogurtu zamícháme l,5 kelímku polohrubé mouky, l/2 kelímku cukru, trochu sójové mouky a mléka, lžičku prášku do pečiva. Umícháme polohusté těsto, dáme do vymazané formy (na plech je třeba těsto z 2 - 3 kelímků), poklademe hustě špalíčky rebarbory a zasypeme drobenkou ze 4 lžic mouky, 5 lžic cukru a 2 lžic margarínu, lžičky mleté skořice. A ještěmůžeme povrch posypat sezamovými semínky nebo sekanými ořechy (2 - 3 lžíce).

Růžičková kapusta

Nejmladším druhem košťálové zeleniny je růžičková kapusta. V prvních písemných záznamech z konce 16. století se o ní píše jako o "vzácném, nepotřebném druhu zelí s mnoha malými hlávkami". V 17. století už začal v Belgii její intenzívní rozvoj. Dnes je to zelenina světová, nejvíce rozšířená v západní Evropě, USA, ale i ve střední Evropě.

Růžičková kapusta (Brassica oleracea, var. gemmifera) je velice chladu vzdorná zelenina. Má vysoký obsah vitaminu C - až 120 mg ve 100 g, mnoho karotenu, vitamín E. Obsahuje vitamín Bl, B2, kyselinu nikotinovou, listovou. Má také mnoho bílkovin s cennými nenahraditelnými aminokyselinami. Je bohatá methioninem s léčivým vlivem při vředové chorobě. Z minerálních látek má mnoho draslíku, vápníku, fosforu, hořčíku, síry. Ale i mnoho mikroelementů - bór, jód, kobalt, měď, mangan, molybden, stříbro, chróm, fluór, zinek aj.

Růžičková kapusta ve svém komplexu složení působí protiskleroticky, bakteriostaticky.

Růžičková kapusta je důležitou zeleninou pro mrazírenský průmysl. Připravujeme z ní bílé polévky, přílohy k rýži, do čínských pokrmů, k sójovému masu, ale i k přípravě salátu z vařených kapustiček, lze ji zapékat i vařenou smažit.

Zapečená růžičková kapusta se připravuje asi z 20 - 30 ovařených růžiček, které uložíme do vymaštěného pekáčku. Posypeme l - 2 lžícemi strouhanky, pokapeme zakysanou smetanou a zasypeme strouhaným sýrem. Vrstvy střídáme, nakonec zalijeme 2 dl mléka, vodou s maizenou, ochutíme solí, špetkou mletého muškátového oříšku a zapečeme v troubě. Můžeme přidat i 100 g sójového sýru tempeh nebo rostlinného masa Robi.

Ředkev černá

Černá ředkev (Raphanus sativus, var. niger) se pěstovala v Číně už před 4 tisíci lety. Byla však známa ještě o něco dříve ve starém Egyptě. Slované ji poznali až ve středověku. Je považována nejen za zeleninu, ale i za léčivou rostlinu.

Známe odrůdy s kulatými bulvami i s protáhlým tvarem. Ředkev černá má značně peprnou chuť způsobenou hořčičnou silicí, která obsahuje síru. Této silice má černá ředkev nejvíce z příbuzných typů ředkví a ředkviček. Šťáva z ředkve se doporučuje při nespavosti, bolestech hlavy, s medem proti kašli a bronchitidě. Nemá se konzumovat při žaludečních a dvanáctníkových vředech a zánětlivých onemocněních trávicího a vyměšovacího ústrojí.

Energeticky je černá ředkev chudá, ale je velmibohatá na draslík, vápní, fosfor, hořčík, železo, síru, měď, má málo sodíku. Vitaminu C za syrova má jako citron, přítomen je vitamín E, karoten, vitamín B1, B2, B6 aj. Účinně podporuje trávení, vylučování žluči, moči, ale nedoporučují se velké dávky. Černá ředkev se posolená na tenké plátky dává na chleba s pomazánkou ze sýra tofu. Výborný je salát z kedlubnu gigant, hrubě nastrouhaného osoleného a s přídavkem jemně strouhané černé ředkve, okyseleného dle chuti. Chutný je salát z hrubě nastrouhané ředkve (100 g) a jablek (200 g) s drobně nakrájenou cibulí, osolený a promíchaný se 3 lžícemi sójové majonézy a stejným dílem bílého jogurtu. Může se posypat sekanými ořechy nebo i zamíchat lžíci rozinek.

Ředkev japonská

Teprve v posledních letech jsme poznali velmi kvalitní bílou japonskou ředkev. Velké protáhlé bulvy hybridních odrůd se nazývají také daikon nebo rammenas (Raphunus sativus var. longipinnatus). K nám jsou dováženy pod názvem Rettich.Vysévají se až v polovině července pro podzimní sklizeň. Původní ředkve jsou prastaré zeleniny, byly známy už v době staveb pyramid a byly považovány za zdroj síly a zdraví.

Něco na tom tvrzení je. Ředkev má význačné antiseptické vlastnosti, účinně stimuluje činnost trávicího systému, působí močopudně, žlučopudně a doporučuje se při onemocněních dýchacích cest. Působí také proti ateroskleróze. Není vhodná při vředové chorobě žaludku a dvanáctníku a zánětech trávicího ústrojí.

Ředkev obsahuje vysoké množství draslíku, vápníku a fosforu, hořčíku, poměrně více než ostatní zeleniny sodíku, dále železo, měď aj. Chemické složení ředkví je rozdílné, japonská ředkev obsahuje méně sirnaté silice. Z vitamínů obsahuje tolik vitamínu C jako citrón, dále karoten, kyselinu nikotinovou, vitamin Bl a další.

Japonské ředkve se pojídají nejlépe syrové v salátech, na obložených chlebech, ale i tepelně připravované, zvláště v čínské a japonské kuchyni. Možná, že vám zachutná tento salát: 4 plátky sýra tofu osmahneme, pak drobně posekáme. Očištěnou ředkev nakrájíme na tenké plátky, přidáme pokrájenou červenou papriku, promícháme se sýrem tofu a zalijeme zálivkou ze 3 lžic oleje, 3 lžic citrónové šťávy, lžičky ostré hořčice, lisovaného stroužku česneku, špetky cukru, soli, pepře, chilli a malé špetky šalvěje.

Ředkvička

Ředkvička je oblíbená, snadno pěstovatelná zelenina raného jara, pozdního léta a podzimu.

Předek našich mnohotvárných ředkviček pravděpodobně vznikl ve Velšsku a na severním pobřeží Evropy, a to až v 16. století. Botanik Mathioli ji popsal v 16. století a tehdy měly bulvičky černou pokožku. Ředkvičky zřejmě vznikly mohutnějších ředkví. Dnes máme ředkvičky jednobarevné - bílé, červené, šarlatové, fialové, žluté nebo dvoubarevné červenobílé. Také tvar je rozmanitý - od kulovitého přes oválný, válcový nebo kuželový. Nejranější se vypěstují za 20 - 25 dní.

Zvláštní hodnota ředkviček spočívá v tom, že při jarní sklizni je vlastně jednou z prvních čerstvých zelenin po zimním období a je tedy zdrojem řady cenných látek.

Obsahuje sice méně minerálních látek, než příbuzná ředkev, ale přesto je zastoupen hlavně draslík, vápník, síra a další. Přítomen je vitamin C, karoten, kyselina nikotinová, vitaminy B. Obsahuje aktivní antibakteriální látky. Ředkvička podporuje chuť k jídlu, působí močopudně a žlučopudně. Kladně ovlivňuje také dýchací systém. Stimuluje krevní oběh.

Jarní ředkvičky konzumujeme čerstvé. Výborná je pomazánka z tvarohu, ředkviček a mladé cibulky, popř. kopru, nebo příloha ze zakysané smetany, ředkviček a cibulky nebo pažitky. Je vhodná do směsí salátů s okurkami, hlávkovým salátem, sýrem, jablky, cibulí apod. Při přebytku jsou chutné dušené ředkvičky. Lze je kombinovat i se sójovými kostkami nebo sýrem tofu. Drobně nakrájené nabobtnalé sójové kostky opečeme na 3 lžících oleje, přidáme asi 30 ředkviček hrubě pokrájených, osmahneme, přidáme l/2 lžičky zázvoru, špetku soli a cukru, 2 stroužky nakrájeného česneku, zalijeme směsí z l lžíce vody, lžíce sójové omáčky, lžičky maizeny a krátce povaříme. K tomu rýže nebo těstoviny.

Řeřicha zahradní

Opět jedno zelené koření či naťová zelenina, která zvýší biologickou hodnotu i chuť pokrmů v zimním období.

Na trzích v Dánsku, Holandsku i jinde lze koupit krabičku s klíčními rostlinkami čerstvé řeřichy. U nás si ji můžeme za týden vypěstovat v teple a na světle třeba v kuchyni. Stačí obalový tácek od zeleniny, do nějž rozprostřeme vatu, navlhčíme vlažnou vodou a hustě osejeme semínky řeřichy (dají se koupit v semenářství). Opatrně zaléváme a za týden odstřihujeme malé rostlinky s příjemně štiplavou ředkvičkovou chutí. Má až 100 mg vitaminu C ve 100 g, karoten, vitaminy B, vitamin K, draslík, vápník, železo, síru, hořčík, enzymy, hořčičný glykosid aj.

Zvláště v zimě a předjaří příznivě ovlivňuje metabolismus člověka, zlepšuje zažívání. Řeřichu zahradní (Lepidium sativum) používáme výhradně čerstvou. Na chléb s máslem, na tvarohové pomazánky, do omelet, do bramborových a zeleninových salátů, do studených majonézových omáček, do bílého jogurtu, ke zdobení ve studené kuchyni.

Louis Armstrong měl rád velký sendvič s řeřichou. Malou bagetu podélně rozpůlíme, potřeme máslem, posypeme řeřichou, poklademe plátky pekingského zelí, lehce přetřeme sójovou majonézou, vložíme listy salátu a opět přetřeme majonézou poklademe kolečky rajčat, přimázneme majonézou, přitlačíme plátky okurky, přetřeme hořčicí a přiklopíme vrchní půlkou bagety.

Salát listový

Salát listový (Lactuca sativa, var. crispa), který se v posledních letech začíná pěstovat i u nás. Byl znám již ve starověké Persi, od 6. století byl pěstován v Řecku, později v Římě.

Tento salát nevytváří hlávku, ale volné, velmi jemné zkadeřené listy rozmanitě zbarvené - zelené, žluté nebo červenohnědé barvy. Známe dva typy - k česání - tam se odtrhují listy jednotlivě zespodu na košťálu nebo salát k řezu, kdy se odřezává růžice 2 - 3 cm nad zemí a košťál znovu obrůstá. Salát listový se rychle vyvíjí a dá se sklízet za 4 - 6 týdnů po výsevu. Užíváme jej pouze čerstvý, je jemný, chutný - do salátů nebo jako ozdobu pokrmů. Svým zbarvením a zkadeřením je velmi dekorativní.

Šalotka (cibule)

Mnohdy o ní čítáváme ve francouzských a také ve staročeských předpisech. U nás se jí říká také množilka. Patří do labužnické kuchyně.

Proti cibuli kuchyňské má více silice, vitamínů i cukrů (jednoduchých), také více vody. Má asi 13 - 15 mg vitamínu C ve 100 g. Je velmi bohatádraslíkem, železem, manganem, zinkem,kobaltem. Obsahuje také vápník, fosfor, hořčík, málo sodíku, dále síru, křemík, selen, jód. Další látky jsou silice s protibakteriálním účinkem aj. Její složky zlepšují trávení, snižují obsah cukru v krvi, působí proti hypertenzi, ateroskleróze. Je vhodná svým obsahem pektinů a slizů při bronchitidách. Je močopudná. Není vhodná při onemocnění vředovou chorobou.

Šalotka je lahůdková cibule. Hojně se užívá ve studené kuchyni, k nakládání, při pečení. Chutný je sýr tofu na šalotkách, kořeněný zeleným pepřem a rozmarýnou. Porce osolíme, opečeme na 3 lžících tuku, přidáme 500 g šalotek hrubě pokrájených, 2 stroužky česneku nakrájeného na plátky. Zpěníme do sklovita, podlijeme, posypeme lžící zeleného pepře a dusíme téměř doměkka. Pak přidáme lžičku podrcené rozmarýny. Když je sýr měkký, vyjmeme ho, šťávu zaprášíme lžící mouky, přilijeme trochu vody a povaříme. Podáváme s brambory, těstovinami, rýží .

Špenát

Což takhle dát si špenát? Proč ne, prospívá zdraví. Je znám už od desátého století, kdy ho do Evropy přinesli Arabové ze Zakavkazí. Rozšířil se koncem 16. století po celé Evropě a byl už tehdy značně oblíben.

Špenát setý (Spinacea oleracea) dnes málokdo pěstuje na zahrádce, i když čerstvé listy mají lepší chuť. Je ale běžně po ruce jako mražený špenátový protlak.

Čerstvý špenát má 2x více vitaminu C než citrony, mnoho karotenu, vitaminu E, vitaminu K a PP, také vitamínů skupiny B. Ve starších listech obsahuje také hořčík, sodík, fosfor, železo, jód, měď, křemík. Saponiny v něm obsažené podporují trávení. Má silný močopudný účinek, prospívá krevnímu oběhu, slouží dobře štítné žláze, nemocným žlučníkem. Ale nejíme ho obrovské porce a ne příliš často. Zvláště lidé s trudovitostí a močovými kameny. A doplňujeme mlékem, sýrem. Nikdy ho znovu neohříváme, tvoří se dusitany škodící zdraví. Přesto je špenát velice cenná zelenina, dá se konzumovat čerstvý v salátech nebo tepelně upravený v polévkách, přílohách, náplních moučníků, zapékat s brambory nebo těstovinami.

Co takhle závin plněný špenátem? Udusíme balíček mraženého špenátu na cibuli s olejem (2 lžíce), stroužkem česneku, okořeníme muškátovým oříškem a zahustíme maizenou. Osolíme, přidáme 2 lžíce sekaných ořechů, promícháme, stáhneme z ohně. Do špenátu zamícháme asi 100 g strouhaného sýra. Necháme vychladnout a plníme rozválené lístkové těsto jako štrůdl. Svineme, posypeme grilovacím kořením a trochou sezamového semínka a upečeme. Chutná teplý i studený.

Topinambur

Topinambury (Helianthus tuberosus), nazývané židovské brambory nebo jeruzalémské artyčoky, jsou příbuzné slunečnici a mají severoamerický původ. Byly pěstovány Indiány a do Evropy přišly v l7. století. U nás se pěstují pouze jako krmivo, ale v jiných zemích se často dostávají do kuchyně, hlavně diabetiků.

Jedlou částí jsou hlízy, vykopávané pozdě na podzim, v bezmrazé zimě, nebo brzy zjara. Upravují se vlastně jako brambory. Mají až l6% inulinu, což je cukr dobře snášený diabetiky. Mají také l,5% vlákniny a až 2% minerálních látek s draslíkem, fosforem, hořčíkem, železem, obsahují jen velmi málo sodíku. Ze stopových prvků např. křemík, zinek.

Topinambury se dají smažit jako hranolky, vařit nebo jíst syrové. Jsou oblíbeny v kuchyních arabských, v jižní Francii, ve Spojených státech amerických a vůbec tam, kde se hůř daří bramborům. Lze je použít k zapékání, na placky, kaši, dusit je se zeleninou.

Pěstujete topinambury? Pak zkuste arabskou kaši z uvařených topinamburů. Horké vařené hlízy oloupeme a prolisujeme. Do l kg dáme malý bílý jogurt, 3 lžíce másla nebo margarínu, 6 - 8 lisovaných stroužků česneku, šťávu z l citronu, sůl a zamícháme misku sekané petrželky (nebo natě koriandru). A prospějeme svému zdraví.

Po provensálsku se 3/4 kg vařených oloupaných topinamburů osmahne (nakrájených na plátky) na oleji spolu s l cibulí a drobně posekaným česnekem. Pak přidáme 4 nakrájená rajčata, lžičku provensálského koření, osolíme, podusíme, posypeme strouhaným sýrem.